Téma

Moderní technologie & já. Symbióza? Asi těžko

19. května 2013 v 19:48
Občas mám dojem, jakoby snad byla povinnost tvrdit, že si člověk libuje v moderních technologiích, sociálních sítích a podobných vymoženostech. Vy je vážně máte rádi? Úplně vážně? Nebo to jen tak říkáte?

Nenávidím změny, nenávidím inovace. Na několika názorných příkladech vám ukážu, jak to myslím.

Měla jsem docela dlouho mail na hotmailu. Bohužel se jeho tvůrci na přelomu roku rozhodli, že schránku upgradují a zpříjemní uživatelům mailovaní novým designem. Začaly mi z uší sršet jiskry. Zase mi někdo komplikuje život. Musím si najít novou doménu. A tak, protože můj pracovní mail je na gmailu, a jsem na něj tím pádem zvyklá, je i můj nový osobní mail na gmailu.

Můj mobil má tlačítka a nemá dotykovou obrazovku. Zato má ale bezva svítilnu. Jestli toužím po moderním "chytrém" mobilu? Asi tak na 10 %. A to jen proto, že bych na něm mohla mít slovník a zjistit si, jak jedou autobusy, kdekoli a kdykoli.

Neumím zapnout televizi.

Nekecám. Od té doby, co je k ní třeba set-top-box a dva ovladače, jsem ztracena.

Ano, mám Facebook, který jsem se za těch přibližne pět let naučila obstojně používat a zůstávám na něm i přes to, že nenávidím Timeline. Přijde mi ale, že nemít Facebook je dnes jako nemít žádný mobil... Skoro jako (teď to bude trochu hyperbola) nemít přátele. Nevím jak vy, ale já už téměř neesemeskuju, vše se domlouvá přes Facebook. Nečíst příspěvky v třídní skupině? Byla bych po příchodu do školy jak v jiném vesmíru.

To je jediná sociální síť (kromě blogu, ale, řekněme si to narovinu, mít blog je docela retro... Nepřijde vám?), kterou používám. Google+? Mám, nechápu, nepoužívám. Twitter? Měla jsem, zrušeno. Tumblr? Měla jsem několik měsíců, používala jsem ho aktivně, nakonec jsem usoudila, že je to ztráta času. Zrušeno. MySpace? Zrušeno. Youtube? Bývalo zrušeno, ale když už mám teď nově ten účet na Googlu...

Jsem nostalgik a neustále vzpomínám na ty sladké časy, kdy jsem měla profil na Lidé.cz a blog na seznamu, který se ovládal snadno přes HTML a CSS (které jsem za ty roky, kdy se vše zjednodušovalo, luxusně zapoměla). Dnes je všechno snaží být co "nejchytřejší", nejjednodušší a nejintuitivnější, až se mi z toho chce znovu lézt po stromech. A nejhorší je, že tomu člověk nemůže uniknout, ani kdyby chtěl.

A teď vy, upřímně. Ovládáte moderní technologie? Používáte sociální sítě a užíváte si jejich používání?

http://img268.imageshack.us/img268/8819/p1190213.jpg
Negativistický článek, negativistická fotka. Nedávno u nás byla bouřka. ♥

Maturita z češtiny je za mnou. Připadám si podceněná

3. května 2013 v 21:18
Písemná maturita naostro - podruhé v životě. V čem se lišila od písemné francouzštiny z minulého roku? Především trvala o tři hodiny méně. A kromě toho u ní nebylo třeba tolik přemýšlet. Což byla pro studenty úleva, zvláště pro ty učňáky, jimž se státní maturita přizpůsobuje, že ano...

Na úvodní straně didaktického testu bylo napsáno "z českého jazyka", pravděpodobně to ale byla úvodní strana jiného testu. Nechápu, v čem přesně to prověřovalo znalosti, které jsme měli nabýt za těch šest let na gymplu.

Slohové testování spočívalo v tom, že si student mohl vybrat jedno z DESETI zadání. Tedy měl výběr prakticky ze všeho, co se na střední škole vůbec kdy psalo. Tomu říkám "test". Já jsem si vybrala zadání číslo 5 - zprávu do regionálního zpravodaje.

Jistě. Jsem ráda, že se nemusím bát, že bych snad maturitu z češtiny neudělala. Ale připadám si skoro uražená. Podceněná. Jsem "zvyklá" na stres z francouzských maturit, kde ani perfektní orientace v tématu nezajistí jedničku. Tam je třeba přemýšlet a umět použít informace.

Nikdy jsem si nemyslela, že kdy budu chválit cokoli francouzského.

Stačilo by 13 let o něco víc dřít. Mohla jsem na matfyz rovnou

27. března 2013 v 18:03
Jak jistě víte, před měsícem byla uzávěrka přihlášek na většině vysokých škol. Podala jsem si je na samé filologické obory, plus na žurnu (to je úchylný řikat žurnalistice "žurna", co?). A byla jsem spokojená. Až dnes mi to ale doopravdy došlo: podala jsem si přihlášky JEN na filologické obory!

Čekala jsem na nádraží, vedle mě vysedávalo pár děcek přibližně v mém věku, pokuřovali, pouštěli si nahlas hip-hop či rap či co to bylo, vyřvávali a smáli se. Nejčastěji se v jejich slovníku objevoval pasťák, vůl, cígo, kurva, pyča a bílá pyča. Byla jsem ráda, že jsem přece jen na trochu vyšší mentální úrovni a neskončím jako oni.

JENŽE. Proč by bylo tak špatné být jako oni? Tenhle typ lidí si (pravděpodobně) neláme hlavu s tím, že kdyby se víc snažili, jejich životní úroveň by se zvýšila. Žijí ze dne na den, budou kouřit a pít za zvýhodněné zaměstnanecké ceny, dostávat sociální dávky a hlučet. A budou spokojení.

Zatímco já budu ještě pět let dřít jako kůň jen proto, abych v budoucnu SNAD, pokud budu mít velké štěstí, mohla sedět kdesi zavřená a opravovat pravopisné chyby. A kdo ví jestli. Možná skončím v call centru.


Ranní výhled z (nového) okna!

A tak čím dál víc lituju, že jsem si na střední nevypěstovala o trochu kladnější vztah k matice, biologii a chemii, nebo že nás doopravdy seriózně neučili programovat (protože to by mě určitě bavilo. Aspoň myslím). Bývala bych se mohla přihlásit na finanční matematiku, biochemii, programování a softwarové systémy, datové inženýrství a podobné obory, které jsou v praxi využitelnější než rozbory literárních textů. A nejen, že by byly praktičtější, možná by byly i zábavnější.

Vždyť mě matika přijde fascinující. Je úžasné, jak se posloupnosti zajímavě promítají do grafů, a miluju komplexní čísla, protože umožňují řešit neřešitelné. Měla jsem pocit, že mi přírodovědné předměty nikdy nešly. Nestačilo by ale, kdybych se od začátku víc snažila? Pak bych možná spojila fascinaci s umem a mohla se přihlásit na jakýkoli mind-blowing obor.

Ještě štěstí, že existuje navazující magisterský obor MATEMATICKÁ LINGVISTIKA. Protože až zjistím, z čeho se dělají přijímačky a k čemu mi takové studium bude, zaplanu touhou tam jít. Ať o něm zjistím cokoli. :D

Jak probíhá konkurz na zámeckou průvodkyni? Uchazeč by měl mít s sebou dva svetry

24. března 2013 v 19:13
Včera jsem se (konečně) zůčastnila konkurzu na průvodkyni na zámku, o kterém jsem se tu několikrát zmiňovala. Jestli jsem byla přijata zatím nevím, výsledky dostanu zhruba za dva týdny. Stáli byste o takovou práci? Tak já vám přesně povim, jak na to. :D

Zatím jsem nikdy neviděla inzerát z jakéhokoli zámku, že by hledali průvodce. Nenechte se tím odradit. Nejspíš hledají. Najděte si na oficiálních stránkách nějakého blízkého zámku e-mail a přímo jim napište, že o průvodcovství máte zájem. Primárně pište s tím, že chcete provádět v CIZÍM JAZYCE!

Mně do druhého dne přišel dotazník k vyplnění a byla jsem vyzvána, abych ho poslala na adresu zámka a ke konkurzu přišla 23. března. To bylo vše. A tak jsem přišla.

První problém: zámky mají mnoho vchodů. Jak tipnout napoprvé, který bude odemknutý? Prostě a jednoduše zkuste ten největší a nejviditelnější. Majitelé nepředpokládají, že budete znát i ty vedlejší. Kdybych se nad tim takhle zamyslela, nemusela bych obíhat celý zámek. Nevadí. Druhý problém mě potkal hned po vstupu. Neuvědomila jsem si, že v zámcích je i v létě zima, natož v březnu!

Protože jsem se přihlásila na celkem okrajový jazyk (francouzštinu), na jazykovou zkoušku jsem čekala téměř dvě hodiny. Nevěděla jsem, co čekat, ale šlo to jako po másle. Samotný examen probíhal ve slavnostní komnatě plné koberců, záclon, křesel, mahagonového nábytku a obrazů, a netrval déle než 10 minut. V podstatě jsem jen odpověděla na otázky odkud jsem, proč chci provádět, co studuju a co budu studovat, až dostuduju to, co studuju. Ač jsem si celý život myslela, že mám hroznou výslovnost, zdání mě klamalo. Respektive škola mě klamala. Výslovnost mám totiž blbou jen ve škole. Neptejte se, jak je to možné, to je otázka pro psychologa :D.

Do té doby jsem byla v pohodě. No stress, zima jen malá, hlad vydržitelný. Vyslechla jsem si dvouhodinovou přednášku o bezpečnosti během práce. Dozvěděla jsem se, že v případě požáru mám volat hasiče a že když mi dá rychlovarná konvice ránu, není to OK. Pak nás propustili a začalo to být stokrát horší. Čekala jsem dvě hodiny na autobus v tom nejstudenějším větru na světě, což dostalo mou náladu hluboko pod stupeň mrazu a vážně jsem si myslela, že zešílim!


Teď mám ale radost, že se mi po dlouhé době povedlo napsat souvislý článek, který není jen slepencem výkřiků! A navíc ho můžu doplnit tak pěknym slepencem fotek z outer spacu... Jo, ty boží planety mám na stěne nového pokoje!

Výročí coming outu: Co se honí hlavou holce, který právě zjistila, že je lesba?

7. února 2013 v 17:35
Utekly dva roky od té doby, co jsem zjistila, že jsem absolutně teplá.
Jo, mám to výročí stanoveno přesně na den. U mně to zjištění totiž neprobíhalo postupně. Byl to doslova aha efekt. I když jsem to ještě chvíli napůl vyvracela, věděla jsem, že je to tak.
Takže uběhly dva roky a myslim, že nastal čas zveřejnit článek, který mám pořád uložený v rozepsaných. Napsala jsem ho ten večer, kdy proběhlo osudné uvědomění, tedy 7. února 2011 kolem šesti večer.
Tak prosim - tohle se honí hlavou holce, která přávě zjistila, že je odlišné sexuální orientace, než si celý život myslela:

Jak poznat lesbu mezi heteračkami? Těžko, našla jsem ale zaručený tip!

7. ledna 2013 v 19:01
http://25.media.tumblr.com/tumblr_lm0mcr0WiT1qk8mdwo1_500.jpgZa svojí lesbickou kariéru jsem na internetu a tak různě mezi lidmi narazila na spoustu "ozkoušených tipů", jak poznat lesbu na první pohled. Pokaždé si takové tipy vztahuju na sebe a testuju, jestli je očividná má orientace.
A není.
Jaké jsou ty tipy, o kterých mluvím?

Když si lesba sedne, nedá si nikdy nohu přes nohu. Je pravda, že nikdy, když jsem byla mezi lesbami, jsem se nesoustředila na to, kolik procent jich sedí s nohou přes nohu. Vím ale, že tenhle tip jde proti mně: Já s nohou přes nohu sedím často a ráda.

Lesby nosí hodinky a pásky ke kalhotám. Hodinky teď letí tak všeobecně mezi všemi vrstvami obyvatel, přijde mi, a pásky? Ano, často mají lesby například pásek Horsefeathers, ale že by to byl směrodatný znak? V mém případě opět ne.

Lesby nosí kabelku "křížem". Obvykle kabelku křížen nenosím. Vypozorovala jsem na sobě ale zvláštní věc: Normálně ji sice nosím jen přes jedno rameno, kdykoli se ale opiju, přehodím si kabelku křížem. Znamená to, že jen v opilosti jsem k sobě a k okolí upřímná? Ne, ne, myslím, že jsem vyoutovaná dostatečně a už není co tajit.
Georgia O'Keeffe - Calla Lillies
A teď to nejspolehlivější poznávací znamení, tentokrát bez nadsázky:
Lesby říkají ostatním holkám "slečny". Opravdu. Když jsem se poprvé dostala mezi lesbickou komunitu a viděla tohle oslovení, byla jsem znechucená. Přišlo mi to tak slizké, odporné! Ale před pár měsíci jsem samu sebe přistihla, jak slovo "slečna" používám. Zděsila jsem se. Ale nešlo to vzít zpátky. Jiné holky jsou pro mě slečny. Jsem teplá. Teď už je to jisté :D.

Ještě jedna věc: Lesby mají při pohledu na malby Georgii O'Keeffe zvláštní pocity... Nebo je to jen mnou? :D

Jsou jen dva typy leseb. A pak já

29. listopadu 2012 v 20:41
Ještě jednou se podíváme na lesbickou tématiku. Tentokrát na typy leseb tak, jak je vidím já. Na internetu se mluví zhruba o jedné miliardě druhů. Mně se ale zdá, že v reálu jsou z nich k nalezení jen dva, mnou neoblíbené, typy, a to:
  1. Hardcore bagristka
  2. Lipstick lesbian
První typ je ten, který většinová společnost považuje za klasickou lesbu. Vlasy na ježka, piercing v obočí, široké plandavé kalhoty, sportovní bunda, absence podprsenky. Čekalo by se, že takových je zdaleka nejvíc, podle mých pozorování to ale tak není! Mnohem víc převažuje...
Lipstick lesbian.
Ne, že bych neměla ráda holky, co o sebe dbají. Ale vadí mi ta umělost. Koupel v pudru, na stíny až po obočí, vlasy platinové, fialové, rudé... (Ok, taky jsem měla červenou hlavu! Ale prostě se mi to líbit přestalo.) Musím si tu ulevit, protože už jsem z toho zoufalá (no, zoufalost je přece jen trochu přehnaný výraz). Mám teď na mysli hlavně takové ty stylařky, které si potrpí na tom, aby vypadaly perfektně a co nejmíň normálně. Samozřejmě jim to nemám za zlé! Ať si vypadají, jak chtějí! Ale...
Budete mě mít za krávu, když řeknu, že se mi nejvíc líbí holky jako jsem já?
:D

Aspoň, že Alice Cooper je navždy můj typ. Pusťte si tu písničku, je tak neskutečně úžasná a epická!

Moje ideální žena? Musí zvládat interpunkci

25. listopadu 2012 v 14:42
K napsání tohoto článku mě inspirovala blogerka píšící na blog Born in October, která dnes publikovala článek k tom, jak by měla vypadat její žena snů. Původně jsem jí jen chtěla odpovědět do komentářů, ale začalo se to zvrhávat v epos o mé ideální partnerce, takže jsem se rozhodla tomu věnovat samostatný článek tady :D.

Jaká by měla být holka, se kterou chci strávit svůj život?

Musí se mi líbit, samozřejmě. Ale nezáleží ani tak na stylu oblékání, vlasech, na tom, jestli je to holčičí nebo klučičí typ... Důležité je charisma, kouzlo, osobitost, nebo jak to nazvat, které mě prostě dostane. To není tak vysoký požadavek. Já takové kouzlo nalézám dennodenně u osmi holek z deseti. Většina lidí to prostě má. (Pokud bych si ale měla vybrat jen podle vzhledu, vypadala by přibližně jako Lena Katina, anebo jako Leisha Hailey, které sice není prototyp krásky, ale je přesně ten typ člověka, který toho má na rozdávání.)

Měla by mi něčím imponovat, být v něčem lepší než já. Mám ráda lidi, ke kterým můžu kvůli něčemu vzhlížet.

Rozhodně bychom mezi sebou nepraktikovaly žádné kalkulování a la "co když se naštve, když to řeknu, co když to bude znít dvojznačně, radši to neřeknu, radši to řeknu jinak, tohle jí říct nemůžu..." Ne. Taky jsem to dělávala a občas pořád dělám, co bych vám lhala, ale snažila bych se to i ze své strany co nejvíc omezit, protože mě to samotnou štve a unavuje. Chci mít pocit, že jí můžu říct všechno, a když se jí něco nebude hned líbit, bude se mnou dál ochotná diskutovat. Ne, že se nasere a přestane mluvit, z toho bych rupla vzteky!

Musíme si rozumět a cítit se spolu dobře.

Jsem dost antiromatická, takže žádné kraviny jako kupování pugétů růží, smskování každou minutečku, přehnané pusinkování na veřejnosti (pusu na přivítanou ano, ale proboha, když sedíme na kafi s pěti dalšími lidmi, nemusíme na sobě být celou dobu přilepené jako pijavice!) a pokud bych se někdy vrátila domů a tam by na mě čekala postel zprasená okvětními plátky růží a kolem by byly svíčky, asi bych se s ní musela rozejít :D.

Nemám vkus a nemůžu s tím nic dělat.

11. listopadu 2012 v 12:56
Nastal čas si to přiznat: neumím se hezky oblékat.
Vím přesně, v jakém stylu bych se chtěla oblékat, vím, co se mi líbí na jiných. V čem je problém? Nikdy si nekoupím to, co do mého vysněného stylu zapadá. Buď je to drahé, nebo nepohodlné, nebo "to na mně prostě vypadá divně". Z nákupů nakonec odcházím s věcmi, které jsou sice hyperpraktické, jenže už jich mám šest tisíc.
Občas se stane, že si přece jen vyberu něco vážně hezkého. Nakonec si to na sebe ale stejně nikdy nevezmu. Proč? Většinou proto, že to nemám s čím kombinovat, nebo proto, že by mi v tom byla zima. Příklad: koupila jsem si pár vážně hezkých a stylových triček. Protože je ale ve škole vždycky zima, musím si vzít něco přes ně (PŘECE NENASTYDNU JEN PROTO, ABYCH BYLA HEZKÁ, NEASI!). Ve výsledku mám tedy na sobě každý den černé triko s dlouhým rukávem a (obvykle) šedé kalhoty.

Spousta lidí umí zkombinovat teplo a krásu. Já vážně ne. Teď v podzimních měsících nosím navrch každý den červenou kostkovanou bundu. Mám ji už asi čtyři roky a nejsem schopná si koupit jinou. Ať už mám na sobě béžové nebo fialové kalhoty, vždycky si k nim beru červenou bundu. Minulou zimu mě chytla módní múza a já si domů přinesla z New Yorkeru vážně hezký béžový kabát. Nějakou dobu jsem ho doopravdy nosila, i když mi ho asi po týdnu někdo zezadu propálil cigaretou. Jenže onen kabát má jednu pro mě opravdu závažnou nevýhodu - nemá kapuci. Tudíž jsem se brzy vrátila k červené bundě.

Na Facebooku mám se svou červenou bundou asi tak jednu miliardu společných fotek. (Některé z nich můžete vidět například zde, zde, zde, zde a zde.) Dále je u mě na profilu ke shlédnutí mnoho fotek mých důmyslných módních kombinací: mimo jiné zde, zde, zde nebo zde. Poslední kombinace (šedé kalhoty a černé triko) je má nejoblíbenější.
Opravdová snaha o styl u mě byla naposledy vidět zhruba před třemi lety. Dnes už bych si takhle ale připadala jako blázen.

K devatenáctinám jsem od kamarádky dostala tričko a šátek. Triko je bílé, krátké a široké. To se prý (podle mé sestry) teď takhle nosí. Nevim. Šátek je takový červený se vzory a hedvábný. Asi půl hodiny jsem se ho snažila na sebe uvázat různými způsoby, jaké mě napadly, ale pokaždé to vypadalo prostě uhozeně. Podle sestry je to mimochodem tím, že se s ním na krku tvářim jak blbec.

Stejný problém mám samozřejmě i s líčením a vlasy. Vůbec nechci vědět, jak budu vypadat na svém maturitním plese, když se neumim ani pořádně namalovat :D.

Jenže já si nemůžu pomoct. Když se moc namaluju, připadám si divně. Když mám na sobě cokoli, na co nejsem zvyklá a jen trošku to někde škrtí nebo tlačí, mám blbou náladu. Jsem odsouzená k divném vzhledu. Usoudila jsem tedy, že tento nedostatek zkusím vyvážit intelektem. Haha. Hodně štěstí, ty kozo. :D

Reklama. RE-KLA-MA. REKLAMA.

Prosím! Nechte mě žít bez víry

14. října 2012 v 20:52
Život vzniká naprosto náhodně. Jsem tu, ale klidně bych tu mohla nebýt. Stejně tak náhodně i zaniká. Neexistuje žádná vyšší moc, která by to řídila. Všechny vyšší moci byly uměle vytvořeny člověkem. Ano, mají svou nespornou funkci a užitek v lidské společnosti. Víra dodává člověku pocit, že na všechno není sám. Že jeho existence má smysl. Dodává motivaci, naději. Pokud člověk v cokoli věří, nedá se tato víra nepodporovat. Jen proto, že je užitečný, ale ještě předmět víry nemusí být nutně reálný. Byl vytvořen člověkem pro uspokojení určitých potřeb. Potřeb obracet se v krajních situacích na transcendentální sílu. Stejně tak představy posmrtného světa byly vytvořeny kvůli lidskému strachu ze smrti. Fakt, že se po smrti dostaneme do jiného světa a že se tam setkáme s našimi mrtvými přáteli nás uklidňuje. Umožňuje nám v rámci možností v klidu zemřít. Ideu "pekla" pro hříšníky zase přinesly instituce za cílem lepšího chování občanů. Využily tak lidského strachu. Opět, nic z toho neznamená, že je to pravdivé. Dokazuje to pouze, že člověk má zřejmě potřebu věřit, aby mohl lépe žít.

Nevěřím výpovědím z klinických smrtí. Dokud nebudou prozkoumány funkce všech částí mozku, nemám jediný důvod jim věřit. Pokud je člověk schopen vnímat, že někde "je" a něco "vidí", a po "probuzení" to popsat, znamená to, že jeho mozek byl během klinické smrti funkční a tedy ona představa byla projekcí představ jednotlivých osob o posmrtném životě. Nevěřím v dualitu duše a těla. Mysl bez těla existovat nebude. Ať se nám to líbí, nebo ne. Až zemřu, všechno tím pro mě skončí.

Ano, i v mém životě jsou samořejmě pozůstatky víry, především křesťanské. Slavím Vánoce a když se mi něco nezdá, vykřikuji "bože!". Pro mě už ale ani jedno z toho nemá s vírou nic společného. Vánoce jsou příležitost dát si jídlo, které mi chutná, a mít v obýváku strom, což, řekněme si to narovinu, je vážně ujeté, ale právě proto je to super. Výkřik "bože" nebo "ježišimarija" má pro mě asi takový význam jako výkřik "tyjo" nebo "achjo". Bezobsažné slovo, které se v mém slovníku usadilo díky nějaké lidové tradici.

V co tedy věřím? Věřím v samu sebe. Věřím ve své schopnosti. Občas tvrdím, že věřím v osud, je to ale trochu nepřesné; nevěřím, že vzhledem k současnosti existuje i budoucnost. V tomto bodě zatím neexistuje to, co udělám za minutu. Za minutu už to ale existovat bude a bude toho existovat právě jedna varianta. A pokud bude existovat jen jedna varianta události (na kterou se ale budu moct dívat z různých úhlů pohledu, což je něco jiného), není možné nějak měnit "osud". Neboli "co má přijít, přijde", věřím v určitou determinaci člověka povahou a prostředím, do kterého je zasazen, a které právě vytváří onu "budoucnost".

Tohle je moje osobní pravda a nikomu ji nevnucuji. Je to můj pohled na věc a přirozeně ho považuji za správný; což ale neznamená, že všechno nemůže být ve skutečnosti jinak.
(Teď by se ještě nabízel vlastní výklad slovního spojení "ve skutečnosti", se kterým je to podle mě také sporné. Co je to skutečnost?)

"V trudných okamžicích, když jsem přemýšlel o nicotě lidského snažení, vznikla ve mně myšlenka, že člověk aspoň poměrně může dosáhnouti štěstí neoblomnou, sklápopevnou důvěrou v myšlenku, byť sebe klamnější."
- Jakub Arbes, Svatý Xaverius

Předevčírem jsem se rozčilovala, byla jem vytočená, běsnila jsem a tak dále nad otázkou mě a víry v posmrtný život. Nato jsem nemohla usnout, protože jsem se cítila nepochopená, tak jsem začala psát tohle. Uklidnilo mě to. Ach jo. Já nikomu neberu jeho víru, je mi jedno, v co věří, dokud se tim nesnaží ovlivňovat mě. Prosim, nechte mě (ne)věřit si v co chci. Prosim! Nechte mě žít bez víry... :D
 
 

Reklama