Journal

Eeeeh, joo, dobrýýý, já neviiim

10. dubna 2015 v 20:40
Existenciální krizička.

Kolik "prvních rande" jsem od 31. 12. 2014 měla? Čtyři. Obdivuhodné číslo. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Internetové seznamování ve velkém, jeden fail za druhým, protože když to necítíte, tak to neucítíte ani opilí (no, možná opilí trochu jo).

Svůj seznamkový profil bych měla přehodnotit. Upřímná jsem totiž jen do té doby, než mám té druhé říct "sorry, fotky jsi měla cool, ale nebereš mě, jiskřička nikde". Tak SRY. Já nerada zklamávám. Jak namyšlený to ode mě je. Jako bych si myslela, že je bůhvíjak raním, když jim řeknu, že nasrat. Nejspíš jsem jim většinou i já dost u rekta.

Možná bych měla internetové seznamování přehodnotit úplně celé. Počet failů ku počtu úspěchů (které ovšem nakonec také skončily failem): 5 : 2. Hm. Naděje tam je. Ale. Malá.

Období velkolepého randění se u mě vždy projevuje zvýšeným počtem těch nejhořčích kocovin (protože ony skoro všechny chtějí pít víno a né pivo, no představte si to /ale vlastně mi to přijde strašně cute, přece nechci nějaký mačo, jako jsem já/), větším množstvím rtěnky, hákováním ranních seminářů a neustálým krčením ramen a kejháním "eeeeh, joo, dobrýýý, já neviiim" na otázku, jaký to včera teda zase bylo.

Forever alone období se vyznačuje exponenciálně rostoucím počtem shlédnutých videí na Youtube a lepší finanční situací.

Možná, že to FA období není zlý. Že bych to zas zkusila?

Jenže tuhle existenciální krizičku mívám běžně i na začátku toho, co z důvodu chabé slovní zásoby nazývám opakem failu (ačkoli tento opak failu obvykle nemívá dlouhé trvání, čímž se z něj stává opět fail).


My Janakonda does read this blog ||| hepy brzdej tu jů

8. dubna 2015 v 8:00 | Vavagon
Moje BFF se cítí dotčena tím, že jsem jí v minulém žvástu věnovala pouze jeden řádek. Prostě si odmítá uvědomit, že méně je někdy více. Tak SRY, BRO. Je to tvuj boj.

Tady jsou další důvody, proč ji mám ráda. V přátelství totiž (prý) není důležité jen to, že mě miluje, i když krkám jako hustý mačo muž.

• Má ráda mačo salát.
• Je chytrá (i když v sobě zrovná má šest piv).
• Akceptuje, že nevím, co je to blejzr, kardigan, trenčkot a tak dále a že je mi to u prdele (SRY za sprostá slova).
• Kdybychom spolu měly jít do divadla, postará se, abych se ani neopovážila přijít v teplákách.
• Je vtipná (ale O. se s tebou směje i z jinýho důvodu).
• Občas skoro čurám smíchy.
• Poradila mi, co je opakem failu.
• Můžu se před ní chovat jako před svou sestrou (tzn. začít z ničeho nic zpívat nebo jí strčit nohu před obličej, aniž bych to jakkoli komentovala).
• Ráda se na mě dívá, když spím.
• Když ji oslovuju "mami", mlátí mě jen trochu.
• Má ráda pivo a nachos (machos).
• Je větší stalker než já.
• Píše like a lady.
• Neposílá mi fotky namakaných mačo těl, ale fotky Steva Buscemiho.
• Ráno vypadá jako Lucius Malfoy (neboli hot as hell).
• Taky se jí líbil Scabior.

Metatext

5. dubna 2015 v 13:42
Přepadla mě náhlá touha napsat deníčkový textík.

Děkuju Saše, kterou zřejmě přepadla přemýšlivá a po dlouhé době publikovala na blogu ultra mega deep články. Jestli mě čteš, tak DÍK, jsi můj inspirátor. Neplánuju ovšem psát tak seriózně, uhlazeně, až umělecky jako ty. Protože to neumím. Já jdu napsat další ze svých LOLů.

Děkuju Míše, že se mnou stále baví o falických symbolech. I to mě inspiruje k psaní. Jestli mě čteš, tak DÍK, jsi můj falický symbol. Nevím, jak to myslím. LOL.

Tak tedy.

8===O

Fuj.

Děkuju Káje, že se se mnou baví o psaní, a přesto ze mě neláme adresu mého blogu, ani mi nějak zvlášť nechce prozradit tu svou. Jestli mě jednou budeš číst, tak DÍK, že jsem si díky tobě uvědomila, že posledních pár měsíců už vůbec nepíšu pro potěchu ducha, ale jen proto, abych své texty zpeněžila. Je to příjemný. Člověk si pak může v Dhabě naložit tunu cizrny nebo čatný a mít jen malé výčitky svědomí. O to větší výčitky však mám, když si vzpomenu, jak hezky jsem kdysi psávala, jak jsem si svoje články hřála u srdce a jak jsem jimi žila. Teď chrlím 158 tipů, jak něco udělat, jako na běžícím pásu, najdu fotku, publikuju a propaguju. A nikdy už to po sobě nepřečtu.

Tak jsem poděkovala některým ze svých femmes fatales, zbývá ještě jedna.

Děkuju Janakondě, že se mnou chodí na pivo a že se se mnou kamarádí, i když si krknu tak, že to slyší celá hospoda.



PS: Jsem dojata texty Zazie. První hexagonská interpretka, jejíž zpívaná francouzština se mi doopravdy, ale ultra mega líbí. A jejíž paroles nejsou o tom, že děláme boum boum boum, kde to jen jde (nic proti Mikovi, Mika je pusina). Mimo to jde o naprosto unikátní ženu, která je tisickrát hezčí v padesáti než ve dvaceti. To dává naději podivínům, jako jsem já.

LOL

15. prosince 2014 v 10:35
Čtouc své články z prosince roku 2008 (to už jsou ale dějiny, co!), dochází mi, že mám pořád ty samé problémy jako v patnácti. LOL. Kdybych teď své patnáctileté já potkala, řekla bych mu něco jako: "Hahahaha, já vim, no, a nezlepší se to, LOLEC. Ani v jednadvaceti nebudeš mít tejden před Vánoci všechny dárky."

Jaký by to asi bylo, kdybych byla rocková hvězda? OK, na rock asi nemám, ale mohla bych být taková ta alternativní indie rocková supernova. Jako Shirley Manson. Pak bych všechny svoje problémky (třeba ty s dárky aj.) mohla odfiltrovávat hudbou. Zpívala bych písničky jako I'm only happy when it rains nebo Blood for poppies, prostě se samýma deep&dark názvama. LOL. A naučila bych se stát za mikrofonem a kroutit zadkem jako Alizée. LOL.

Jenže já neumím zpívat ani skládat, a navíc jsem ke svému oblíbenému blogu dala přístup moc lidem, LOL.

TLDR, já vím.

Třídní sraz rok po maturitě

23. srpna 2014 v 18:04
Znovushledání s mými vnitřními démony. Pamatuju si, že úplně stejně divně jsem si cítila i po srazu "půl rok od maturity". Jako by od střední vlastně neuplynula žádná doba a najednou je těžké uvěřit, že už jsme každý někde jinde. Že to tak uteklo. A že zůstala spousta navždy nevyřčeného.


O půl čtvrté ranní jsem měla na výběr mezi tříhodinovým spánkem u bývalé spolužačky, nebo hodinovým čekáním na autobus domů. Druhá možnost nesla tu závažnou výhodu, že až bych přijela domů, už bych jen lehla a nemusela v osm nikam vstávat (což bych v prvním případě musela - na ten jediný dopolední autobus). A tak jsem BFF přesvědčila, že to fakt neva, že mě nechá nad ránem ve městě samotnou, vždyť to uteče jako voda, jen hodinka čekání, to je nic. Že si sednu do kebab housu na hranolky a pak se pomalu vydám na nádro. Ve chvíli, kdy se za BFF zavřely dveře do MHD, jsem se otočila čelem ke kebabu a shledala, že je již hermeticky uzavřen. Smolíček.

Řekla jsem si tedy: Ok, nedá se svítit (a ono se opravdu nedalo, neboť pouliční lampy už pomalu zhasínaly). Budu odvážná holka, sednu si na hoďku do nějakého nonstopáče na čaj nebo kolu (na další vodku už nebyla chuť) a budu si třeba číst nebo tak. Ha.

A tak jsem se ode dvěří kebabu vydala pomalým krokem směrem na nádraží, kde jsem vycítila přítomnost nonstop podniků. Náhoda tomu však chtěla, že mě cestou napadlo lepší řešení, než se nechat v onom podniku znásilnit nebo zbít. Vestibul ČSOB. Tam jsem se mohla snadno dostat, jelikož mám přece kreditku, tak stačí, když s ní pípnu u dveří a ono mě to tam postí, protože je to také svým způsobem nonstopáč. Zazevlila jsem si tedy na podlahu ČSOB a myslela si, jak tam budu krásně třičtvrtě hodinky felit, když vtom se mi začalo chtít na záchod. Přece jen jsem toho piva měla dost.


Nenapadla mě lepší možnost, než se vrátit do baru, kde jsme byli naposledy, předtím, než se všichni rozprchli do svých domovů, aby mohli zaujmout horizontální polohu ve svých přikrývkách. Bylo už zhruba pět hodin, když jsem přes dvěře záchodové kabinky slyšela chrastění klíčů v zámku. Kurva, snad mě tu nezamkli. A nezamkli. V pohodě jsem se dostala ven, přičemž jsem vrazila do lehce překvapeného barmana, zametajícího podlahu. Došla jsem na nádraží.

Stále jsem měla asi půl hodiny. Rozhodla jsem se tedy pro podrobný průzkum nástupišť. V Táboře je jich celkem 22 a já vždy jezdila jen z pětky. Nikdy mi nedošlo, jakou úzkost v člověku noční táborské nádraží může vyvolat. Ne že bych se bála. Ale cítila jsem se jako v nějakém postapokalyptickém sci-fi. Hustý.

Z dvacetdvojky by údajně měl čas od času jezdit autobus na Ukrajinu. WTF? Nevím, jestli jsem neměla halušky. Zářivky, které osvětlovaly jízdní řády, podivně poblikávaly, skoro jako v nějakém hororu, na některých nástupištích navíc jízdní řád zcela chyběl, z čehož mi běhal mráz po zádech. Od tamtud asi jezdí autobusy do jiných dimenzí. Nebo se z těch nástupišť jezdí rozprodávat orgány. Kdo ví. Apokalypsa už proběhla. Done, fini.



Aby mi nezrušili blog

10. srpna 2014 v 17:16
Ou máj. Po několika měsících jsem si znovu přečetla pár článků z tohohle blogu, abych si připomněla to krásný mládí - a jsem bezmála dojata. Rychle musím napsat nějaký článek, protože jsem někde četla, že blog.cz průběžně ruší neaktivní blogy, a to já rozhodně nechci! Mám tu tolik úžasných, vtipných a vzpomínkových textíků!

Jak jsem to tak po sobě četla, všimla jsem si, že jsem uměla vždycky psát vážně dobře. Poutavě. Nebo alespoň mě ty texty teď poutaly. A já už jsem teď zas někdo jiný než ta, která to psala, že jo, protože jsem dál, vývojově, a tak. Takže jsem vlastně random čtenář. Zpátky k věci. Psala jsem vtipně, výstižně, čtivě. Mám pocit, že už to tak neumím. Začala jsem psát nejen pro sebe, ale i pro ostatní - neustále se pokouším co nejlépe sdělit své myšlenky tak, aby je co nejvíc lidí pochopilo. Tím pádem zjednodušuji. Hrozně. Dřív jsem měla osobitý styl psaní. Chci ho znovu najít.

Ráda bych si opět založila čistě deníčkový blog, jenže na to prostě nemám moc času. Ne teď. A asi ne ani jindy. Teď totiž pracuju. Jsem velká holka, která pracuje v marketingu a používá tam slova jako mediakit, kreativa, direct mail, klient, B2B a tak. Myslela jsem si, bůhvíjak to nebude kreativní a zábavná práce. Jenže na můj vkus dělám až moc často administrativu a to kreativní, k čemu se dostanu, mi moc nejde. Jak jsem juchala, když jsem jednou jedinkrát dostala za úkol napsat direct mail! To mi jde. Na to jsem dobrá. To mě baví. Ale nejsem grafik, ježiši. A nevím, jaké propagační letáky zaujmou. Já do koše házím všechny.

Chybí mi tu možnost "náhled", jako je to na bloggeru. Ach jo. Blogu.cz, tím by ses mohl trochu inspirovat, přece jen. Nebyla jsem v tomhle editoru článků víc jak rok a mám pocit, že se tu nic nezměnilo. Jako. Cože?

No a jako co novýho od posledního postu?
  • jsem na VŠ, už zapsaná do druháku, jo, přijímačky do prváku v pohodě
  • nosím brýle, protože jsem se rozhodla, že by asi bylo dobrý začít vidět
  • a jakože já si našla na VŠ kamarádky, cool, ne
  • píšu pseudorecenze na knihy, ale nemám to slovo moc ráda
  • chodila jsem znova s klukem, protože jsem měla nějaký cca roční popření svýho coming-outu nebo co, nevim, co to do mě vjelo; ale za to může vláda, že nám furt nechce povolit ty sňatky a adopci, protože to je něco, co chci, jenže to můžu mít jen s opačným pohlavím, což je naprd, sakrauž
  • díky kontrastivní fonetice jsem si celkem zlepšila svou francouzskou výslovnost, což nezní jako taková extra novinka, ale já jsem na to fakt pyšná, protože ten posun je podle mě hodně znát
  • a tak.
Čus a možná sem něco napíšu zas někdy, protože mě to docela bavilo, jen tak ze sebe vychrlit nějaký random slova... Jako dřív. Nostalgie. Hele, máte mě ještě někdo ve svym bloglovinu? Odebíráte tenhle blog někdo?

A co s blogem?

19. května 2013 v 22:56
Přiznám se. Přemýšlela jsem, že odsud odejdu. Už mám založený blog jinde, design je kompletně vyšperkovaný, mám nahrané nějaké články. Už mám v rozepsaných i kompletní rozlučkový článek.

Posledních pár týdnů/měsíců jsem trochu experimentovala (nebo tomu mám říkat dospěla?) a změnila styl, jakým píšu blog. Přestala jsem psát metodou pásma a nepoužívala jsem titulky, které chápu jen já. Hned se mi zvedla návštěvnost. Já lidi zajímám, radovala jsem se! Budu slavná blogerka, budu celebrita! A tak jsem si založila nový blog, kde bych v archivu netahala trapné články z patnácti let jako kouli na noze.

Ale.

Na jednu stranu se mi stýská po časech, kdy mě nikdo nečetl, mohla jsem si tady jen tak blábolit, nečíst si po sobě, co píšu, před nikým jsem se nemusela stydět za chyby a překlepy... Jasně. Prostě si vás nemusím všímat. Jenže ono to tak easy není.

Jaký článek ode mě můžete čekat příště? Buď absolutní blábol, jaký jsem psala dřív a který bude nejspíš napůl francouzsky, nebo rozlučkový článek s adresou na nový blog, nebo úplně obyčejný článek, jakými se to tu v poslední době hemžilo.

I když se mi nový blog hrozně libí, není snadné to tu opustit. Mám tu zdokumentované své dospívání (které ještě ani neskončilo). Tohle je trochu jako jeden z těch článků ve starém stylu. (Akorát je upravený, s diakritikou a tak...) Není psaný pro ostatní. Je psaný pro mě. Já o tom píšu, i když to nikoho nebude zajímat. :D Fuuuu, a víte, jaká je to nádhera?

Máte taky stres ze stresu?

17. května 2013 v 16:00
Mám dobrý pocit! Zatím se všech maturit - i z matiky! Pro mé budoucí já: psala jsi toto a bylo to oukej:

Géo:
La population, la société et le peuplement en Russie / Populace, společnost a obyvatelstvo Ruska
L'organisation de l'espace de l'Asie orientale / Uspořádání východní Asie

Histo:
Les démocraties populaires 1968 - 1989 / Lidové demokracie 1968 - 1989
Procès avec Zelenski / Proces se Zelenskim


Zaz vydala nové album. Je lepší než to předešlé. Už tam nědělá to svoje paradýpidamdam, kvůli kterým jsem ji přestala poslouchat. Teď si ji přehrávám pořád a připadám si při tom, jako hyper alternativní a cool hipster a zároveň jako humanitární pracovnice, která strávila rok v Africe, a jako francouzska s baretem na hlavě... Je to zvláštní pocit.

Už vím přesné termíny (na minuty) ústních maturit, všechny termíny přijímaček... A začínám se stresovat, žaludek se mi stahuje, s předstihem rudnu a jsem nervózní. Opakovaně se snažím přijít na to, z čeho mám strach. A nevím. Pravděpodobně mám strach ze strachu, jestli víte, jak to myslím. A tím pádem i stres ze stresu.

Víte, šla bych klidně na tisíc písemných zkoušek, ale jak jsou ústní, chci raději umřít. Za posledních šest let se to o něco zlepšilo. Jestli to tak půjde dál, v 70 letech budu možná schopná mluvit deset minut v kuse bez rudnutí.

Z didaktického testu mám dvojku, ze slohu jedničku. Takže zatím to dopadá podle mých předpokladů. Prosím, ať to tak jde dál!

99 let ve 48 hodinách

11. května 2013 v 19:21
Ač se má mysl chtě nechtě potuluje kdesi mezi dekolonizací Indočíny a izraelsko-palestinským konfliktem, přicházím se s blogem podělit o dojmy ze svaťáku n°2.

Celý týden jsem byla překvapivě klidná. Času je přece dost, a navíc mám před sebou přeci matiku otevřenou denně. Že za jedno odpoledne vypočítám maximálně dva příklady je vedlejší. A to ostatní je v pohodě. To bude dávačka.

V pátek jsem začala panikařit. Vzorečky se mi začaly plést, čísla mi skákala před očima a nemohla jsem vyřešit ani blbou komplexní rovnici, na které obyčejně chytám body zdarma. Kromě toho jsem si uvědomila, že plavu i ve všem ostatním - nejen v matice!

A tak nastal intenzivní dvoudenní teror s krycím názvem Pekelné moderní dějiny 1914 - 2013. Devadesát devět let v kostce. Dnes v noci budu ladit detaily. Okolo desáté hodiny večerní se (doufám) přesunu buď na Saharu, nebo do Brazílie. A musím si na pondělí ořezat pastelky, protože nevím jak vy, ale my si u maturity hrajeme mimo jiné na kartografy. Tím "mimo jiné" myslím to, že si hrajeme i na filozofy.

Pokud hledáte někoho, kdo vás bude 24 hodin poučovat, jsem k dispozici. Protože já si v téhle chvíli připadám chytrá jako rádio.

http://img545.imageshack.us/img545/9066/p1190251s.jpg
.

Ten pocit, když se urputně snažíte počítat, ale oči vám pomalu klouzají k oknu a mysl k lednici...

5. května 2013 v 18:25
Víte, nevěřila jsem bývalým maturantům, když tvrdili, že se učili jen o svaťáku, a kolikrát ani to ne. Nevěřila. Hm...

A tak, protože jsem se zhruba hodinu nemohla přehoupnout přes šílenou fuknci obsahující logaritmy a éčka, jsem si dala pauzičku. Přece se nepředřu... Mám pro vás veselou sérii fotek z mého svaťáku!

http://imageshack.us/scaled/landing/841/p1190231h.jpg

 
 

Reklama