Třídní sraz rok po maturitě

23. srpna 2014 v 18:04 |  Journal
Znovushledání s mými vnitřními démony. Pamatuju si, že úplně stejně divně jsem si cítila i po srazu "půl rok od maturity". Jako by od střední vlastně neuplynula žádná doba a najednou je těžké uvěřit, že už jsme každý někde jinde. Že to tak uteklo. A že zůstala spousta navždy nevyřčeného.


O půl čtvrté ranní jsem měla na výběr mezi tříhodinovým spánkem u bývalé spolužačky, nebo hodinovým čekáním na autobus domů. Druhá možnost nesla tu závažnou výhodu, že až bych přijela domů, už bych jen lehla a nemusela v osm nikam vstávat (což bych v prvním případě musela - na ten jediný dopolední autobus). A tak jsem BFF přesvědčila, že to fakt neva, že mě nechá nad ránem ve městě samotnou, vždyť to uteče jako voda, jen hodinka čekání, to je nic. Že si sednu do kebab housu na hranolky a pak se pomalu vydám na nádro. Ve chvíli, kdy se za BFF zavřely dveře do MHD, jsem se otočila čelem ke kebabu a shledala, že je již hermeticky uzavřen. Smolíček.

Řekla jsem si tedy: Ok, nedá se svítit (a ono se opravdu nedalo, neboť pouliční lampy už pomalu zhasínaly). Budu odvážná holka, sednu si na hoďku do nějakého nonstopáče na čaj nebo kolu (na další vodku už nebyla chuť) a budu si třeba číst nebo tak. Ha.

A tak jsem se ode dvěří kebabu vydala pomalým krokem směrem na nádraží, kde jsem vycítila přítomnost nonstop podniků. Náhoda tomu však chtěla, že mě cestou napadlo lepší řešení, než se nechat v onom podniku znásilnit nebo zbít. Vestibul ČSOB. Tam jsem se mohla snadno dostat, jelikož mám přece kreditku, tak stačí, když s ní pípnu u dveří a ono mě to tam postí, protože je to také svým způsobem nonstopáč. Zazevlila jsem si tedy na podlahu ČSOB a myslela si, jak tam budu krásně třičtvrtě hodinky felit, když vtom se mi začalo chtít na záchod. Přece jen jsem toho piva měla dost.


Nenapadla mě lepší možnost, než se vrátit do baru, kde jsme byli naposledy, předtím, než se všichni rozprchli do svých domovů, aby mohli zaujmout horizontální polohu ve svých přikrývkách. Bylo už zhruba pět hodin, když jsem přes dvěře záchodové kabinky slyšela chrastění klíčů v zámku. Kurva, snad mě tu nezamkli. A nezamkli. V pohodě jsem se dostala ven, přičemž jsem vrazila do lehce překvapeného barmana, zametajícího podlahu. Došla jsem na nádraží.

Stále jsem měla asi půl hodiny. Rozhodla jsem se tedy pro podrobný průzkum nástupišť. V Táboře je jich celkem 22 a já vždy jezdila jen z pětky. Nikdy mi nedošlo, jakou úzkost v člověku noční táborské nádraží může vyvolat. Ne že bych se bála. Ale cítila jsem se jako v nějakém postapokalyptickém sci-fi. Hustý.

Z dvacetdvojky by údajně měl čas od času jezdit autobus na Ukrajinu. WTF? Nevím, jestli jsem neměla halušky. Zářivky, které osvětlovaly jízdní řády, podivně poblikávaly, skoro jako v nějakém hororu, na některých nástupištích navíc jízdní řád zcela chyběl, z čehož mi běhal mráz po zádech. Od tamtud asi jezdí autobusy do jiných dimenzí. Nebo se z těch nástupišť jezdí rozprodávat orgány. Kdo ví. Apokalypsa už proběhla. Done, fini.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama