Nevolnost

25. srpna 2012 v 20:09 |  Knihy
Rozhodla jsem se, že si od teď budu z knížek vypisovat svoje oblíbené pasáže. Udělala jsem to takhle jen jednou, a to u Třetí vesmírné odysey, a od té doby při vzpomínce na několik knih mrzelo, že nemám něco podobného i u jiných. Takže... začínáme Nevolností od Sartra, kterou jsem zrovna dneska dočetla. Píšu si to sice i do počítače, ale jako spoustu jiných věcí, dám to i sem, protože co kdyby se mi třeba jednou notebook rozbil a já bych všechny svoje výpisky ztratila? :D To NE!
A třeba to někomu poslouží jako taková jiná recenze na knihy.

Jsem sám uprostřed těch radostných a rozumných hlasů. Všichni ti chlapi tráví čas tím, že si vykládají a že blaženě shledávají, že jsou téhož názoru. Můj bože, oni přikládají takový význam tomu, že si myslí totéž.

Obličeje ostatních lidí mají nějaký smysl. Můj nikoliv. Nemohu se ani rozhodnout, zda je hezký nebo ošklivý. Myslím, že ošklivý, protože mi to lidé říkali. Ale to mě nezaráží. V podstatě mě pohoršuje, že mu někdo může přisuzovat vlastnosti tohoto druhu, je to jako kdyby někdo tvrdil o kousku půdy nebo o balvanu, že je hezký nebo ošklivý.

Člověk vidí ženu, napadne ho, že zestárne, jenomže ji nevidí stárnout. Ale chvílemi se mi zdá, že ji vidí stárnout a že má pocit, jako by stárnul s ní: to je pocit dobrudružství.


Tu jsem pochopil, co všechno nás dělí: co o něm (muži na obraze) soudím, se ho nedotýká; v nejlepším případě je to psychologizování, jaké bývá v románech. Ale jeho soud mě protínal jako meč a uváděl v pochybnost dokonce i mé právo na existenci.

Existuji. Je to příjemné, tak příjemné, tak pomalé. A lehké: člověk by řekl, že to visí docela samo ve vzduchu. Hýbe se to. Jsou to všudypřítomné lehoučké doteky, rozplývají se a umdlévají. Velice něžné, velice něžné. V ústech mám pěnivou vodu. Polykám ji, klouže mi do krku, laská mě - a náhle se mi znovu rodí v ústech. Mám pořád v ústech kaluž bělavé - diskrétní - vody, jež se mi otírá o jazyk. A ta kaluž, to jsem zase já. A jazyk a krk, to jsem také já.

Moje myšlenka, to jsem zase : proto nemohu přestat. Existuji, protože myslím... a nemohu si zabránit v myšlení. Dokonce v tomto okamžiku - je to úděsné - jestliže existuji, pak proto, že mám hrůzu z existence.

Jestlipak... budu hladit pod bílými prostěradly bílé, uvolněné maso, jež mírně padá, budu se dotýkat kvetoucí vlhkosti v podpaží, elixírů a tekutin a světélkování masa, vstoupím do existence toho druhého, do rudých sliznic s těžkou, sladkou, sladkou vůní existence, pocítím, že existuji mezi sladkými, vlhkými rty, rty rudými bledou krví, chvějícími se rty, které zívají, navlhčené existencí, úplně mokré od světlého hnisu, mezi navlhlými, nasládlými rty, které pláčí jako oči?

Existovat znamená prostě být tu: existující se objevují, dají se potkat, ale nikdy je nelze odvodit. Myslím, že někteří lidé to pochopili. Jenomže se pokusili překonat onu kontingenci tím, že si vymysleli nezbytnou bytost a příčinu sama sebe.

Bylo to nemyslitelné: aby si člověk mohl představit nicotu, musí být tu, uprostřed světa s široce otevřenýma očima a živý: nicota je jen představa v mé hlavě, existující představa, jež se vznáší v té obrovitosti: ta nicota nepřišla před existencí, byla to existence jako každá jiná a objevila se až po mnoha jiných.

A koncertní síně překypují poníženými a uraženými, kteří se se zavřenýma očima snaží proměnit své bledé tváře v přijímací antény. Představují si, že zachycené zvuky v nich jemně a výživně plynou a že se jejich utrpení mění v hudbu, jako u mladého Werthera; jsou přesvědčeni, že krása s nimi soucítí. Blbci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama