Vysoce vážná věc...

19. března 2010 v 17:19 |  Journal
Teď mám v plánu jako vysoce seriózní článek, né obvyklý mrdky z mýho života (ale Vendulo, jak se to vyjadřuješ! :D), takže pozor... Počítám, že si to přečtou tak maximálně dva lidi, ale co... Stejně to nebude zas TAK vážný, znáte mě... xD Poznámka po dopsání: ty jo, ono se mi to celkem vážný povedlo :D.

Crohnova nemoc. Málokdo ví, co to je. A přitom je pořád víc a víc rozšířená. Řiká se jí taky nemoc dneštní doby, nebo tak dneštního životní ho stylu... Nebo nemoc ze stresu, což jde vlastně s těma předchozíma názvama ruku v ruce. Nejrozšířenější je ve cca věku 15-30, spíš u mladších lidí. Někde jsem dokonce četla, že jí mají často modelky (což by nemusela bejt blbost, protože ty jsou většinou mladý a vystresovaný až dost.) A o co vlastně jde? Je to zánět střev, nejčastěji v oblasti mezi tenkým a tlustým střevem, ale může se po střevě pohybovat prakticky kdekoli. Projevuje se bolením břicha, únavou, zvýšenou sedimentací (jo, to na sobě sami moc nepoznáte :D), průjmy, někdy i vyrážkou na těle. A problém je, že je Crohn zatím nevyléčitelný. Teď vás možná napadne otázka, jestli se na to umírá. No, teoreticky se dá umřít na každou nemoc, takže ano. Ale vhodnou léčbou se dá docílit toho, že bude mít pacient stejně dlouhý život, jako zdravý člověk. Při týhle nemoci se střídají dvě období - období klidu (remise se tomu tušim řiká) a období, kdy je prostě Crohn aktivní. Ale pozor, neberte proboha člověka v remisi jako zdravýho! Mě to totiž hodně sere a myslim, že asi nejsem jediná... Samozřejmě je možnost, že se vám Crohn už nevrátí a budete mít klid, ale co jsem slyšela, tak takový štěstí má málokdo. Na rozjetou nemoc existuje několik léků a léčebnejch metod, ale jejich jména si už moc nepamatuju, protože jsem naštěstí skoro tři roky v remisi. Teda, zatim.

A teď ke mě, jak to vypuklo. -pod perexem-

Zní to směšně, ale podle mě za to mohla už školka. Nesnášim, když musim něco dělat i když se mi zrovna nechce. Prostě... Od sedmi do osmi si hrajte, pak jdeme hromadně na záchod a na svačinu, pak je rozcvička, pak budeme zpívat u klavíru, pak je procházka, pak zase záchod, pak oběd a pak spát. A neexistuje žádný, že teď se mi čůrat nechce, nebo se zrovna dneska přesně v 11:25:33 nechci jít projít, ani že zrovna z týhle rybí pomazánky semi dělá špatně jen jí vidim. Prostě se vychčij, fakane, pak padej ven a pak laskavě sežer ten chleba ať chceš, nebo ne. Jinak půjdeš do kouta - a to by byla přece ostuda. Dobře, trochu to nepřehánim, nebyl to úplně vojenskej tábor, ale prostě nás do všeho nutili, mě to sralo a vzpouzela jsem se tomu. A doplatila jsem. Začala jsem to tam strašně nesnášet, každý ráno jsem řvala, že tam nechci. A to jídlo jsem nesnášela. Bylo odporný. Nesnášela jsem i ostatní děti, protože oni to tam měli rádi, nechápali, co se mi pořád nelíbí a dělali, co se po nich chtělo. Prakticky s nikim jsem se tam nebavila. Pro mě byl trest tam chodit. A s nástupem do školy se to moc nezlepšilo. Byla jsem tichá, mrňavá, líná a premiantka třídy. No to víte, že tim pádem jsem zase moc oblíbená nebyla. Byla jsem prostě exot.
A pak, asi v pátý (už přesně nevim) třídě začalo bejt divný, proč sakra nerostu a vypadám jako školče. Vždyť já měla pořád asi 130cm! A začalo to nechutný obíhání doktorů. Trvalo nekonečně dlouho, než se konečně dopátrali k tomu, co mi je. Pak už ani nevim, jak to bylo, občas jsem ležela v nemocnici, brala jsem nějaký léky, chodila do školy, někdy jsem jezdila na kapačky a myslim, že se mezi tim všim povedla nějaká krátká klidovka. Ale pak v roce 2007 (když jsem byla v 7. třídě) to úplně vyvrcholilo a šla jsem na operaci. Půl roku jsem nebyla ve škole, pak to honem doháněla, napsala si testy abych nemusela opakovat ročník a co je nejlepší, udělala jsem přijímačky na 6-ti letej gympl, takže jsem konečně vypadla ze základky. A od tý doby klid.

7. dubna jdu na kontrolu po půl roce a trochu se bojim výsledků. Občas mě píchá v břiše a připadám si unavenější. Dneska jsem si vzpoměla na to období kolem operace... Nesnášim ty vzpomínky. To, že jsem měsíc mohla jen vývary tomu moc nepřidávalo :D.
Nepřijdu si stresovaná, ale lidi mě serou... Pořád jen kritizujou a řešej druhý. Pořád. Proč bych nemohla nosit kostkovaný kalhoty i kostkovanou bundu, i když to vypadá debilně? Proč bych nemohla chodit bahnem? Proč bych si jednu blbou větu nemohla do sešitu napsat jinak, než je to na tabuli? Proč bych nemohla nosit culík, i když mi víc slušej rozpuštěný vlasy? Nutim snad někoho nosit mojí palici? Jsou to sakra takový prkotiny, ale lidi prostě musej zkritizovat všechno, co viděj! To jsem tak přecitlivělá, nebo to sere víc lidí?

Jak tak koukám, podle dýlky to asi moc lidí fakt nedočte, ale třeba... A vlastně je to jedno, jen jsem si chtěla urovnat myšlenky... Víte co...
A chtěla jsem ještě dodat nějakej závěr, třeba jako "nenuťtě člověka do věcí, co nechce" nebo tak, ale inteligentní lidi to snad pochopěj i bez mý inteligentní poznámky na konec a dementi by to nepochopili ani s ní... Dobře, tohle berte jako nadsázku ;D. Chtěla jsem jen, aby se aspoň minimum neinformovaých lidí o tomhle hnusu dozvědělo.

A dneska v osm hraju poslední divadlo :'(. Teda asi poslední... Zatim to tak vypadá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 michyy | Web | 19. března 2010 v 22:09 | Reagovat

úplně se mi teď vybavilo "nedělejme si starosti s tím, co si o nás myslí druzí, protože ti mají plnou hlavu toho, co si o nich asi myslíme my" ...prostě srát na lidi, je to náš život a žijeme jenom jednou ;)
a přeju ti, ať jsi jedna z těch šťastných, kterým se to už nevrátí :)

2 Wen | Web | 20. března 2010 v 20:51 | Reagovat

dík.. :)
mě vždycky nejde se tim heslem řídit, i když se snažim. Ale zas než předstírat, že je mi to jedno je možná lepší se nasrat a nechat to vyjít ven, ale nevim :D A kdybych nad tim pořád filosofovala, asi by mi z toho hráblo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama