Reportáž ze dne trán d (32)

1. února 2010 v 18:05 |  Journal
Další tragickej den za náma... Myslela jsem, doufala jsem, že to bude normální nudný pondělí. Nebylo, no. Měla jsen to tušit už ráno, že dneska něco neni v pořádku. Vlasy mi přez noc slehly docela hezky, což se nestává. Můj den byl hned ze začátku ozvláštněň šplháním do schodů (byly tak zasypaný sněhem, že z nich byla spíš skluzavka) a následně snad dvacetiminutovým čekáním na bus (je příjemný stát dvacet minut ve větru, v chumelenici, s nohama po kotníky ve sněhu) a pak přijetím té nepříjemné informace - před Olbramovicema je gigabouračka, takže autobus asi jen tak nepřijede. Takže jsme se se sestrou rozhodly, že na to teda serem a šly jsme domů (sjíždět ty schody už bylo příjemnější).
Čekání na další bus jsme si krátily hraním her na lidech (všechno jsem projela - kulečník, lodě i prší) a když naši vstali, dokonce jsme se výjmečně nasnídaly (protože mě by prostě zabilo, kdybych musela vstát o deset minut dýl, i když by to bylo kvůli jídlu). S těma toustama v ruce se mi značně zvedla nálada. V 9:15 jsme zas šly na zastávku, doufajíc, že teď už to pojede. Jelo. Sice pozdě, ale přece. Někdy kolem půl desátý se tam dokodrcal autobus Herrmann (), kterej i přez svuj sladkej název pokaždý neuvěřitelně páchne a je v něm neuvěitelný dusno. Ale cestou se naštěstí nikdo nepoblil a úspěšně jsme dojely až na nádro. V tu dobu chumelilo ještě víc, než ráno, takže jsme razantně odmítly jít pěšky (i když je to asi jen deset minut) a počkaly si na přeplněnou desítku.
Do ústavu jsme dorazily něco málo po desátý. Bylo to zrovna v půlce chemie, a tam se mi teda kurva nechtělo, takže jsme dřepěla před třídou a civěla do zdi. Osvěžující. No a po zazvonění jsem vlezla do naší milovaný domovský 3.A, připravila si češtinu a už jsem viděla přicházet Denny, s tradiční přestávkovou otázkou:" Záchod, bufet?" Na záchodě jsem sice byla už asi třikrát, jak jsem se nudila, ale proč ne. A bufet? Ano, ano, ano! Sice jsem už od ráno sežrala dva rohlíky a dva toasty, ale žrádla neni nikdy dost. Jenže skoro nic tam neměli, takže jsem oděšla jen s trochu seschlou mandarinkou. Cestou jsem jí vyprávěla o TT. Měla podobnej názor jako já - když se s někym vykousnu, přece spolu hned nechodíme. Zjistila jsem ale, že nejsem schopná popsat, čim mi ještě vadí. Ale já vim, že něco takovýho je. Jen to prostě nedokážu definovat... Dál. Začla čeština. A byla docela fajn. Četli jsme fejeton o čudlíku. Uvědomili jste si někdy, že jsou dokonale definovaný kosmický lodě, i když jejich existence ani nebyla prokázaná, ale takovej čudlík nikde vysvětlenej neni? ...
O poledce jsem zas byla sama. Denny šla vyzvednout Davího. Chtěla jsem si zabrat nějakou volnou třídu, ale jaksi jsem to nestihla, takže jsem skončila ve volný šatně u nový tělocvičny. Vydržela jsem tam ale asi jen pět minut, protože mě neuvěřitelně sral až MOC hlasitej větrák. Uděla jsem si z nudy kolečko po škole a u chemie si všimla automatu na kafe, co jsem nikdy nezkusila. Koupila jsem si teda kapučíno a sedla si na chodbu. A hrála hry na mobilu. Bohužel jsem nějak zapoměla, že posledně když jsem si dala kafe se mi pak udělalo blbě a bolela mě hlava. Pozdě. Po poledce jsem si ještě skočila pro další mandarinku. Pak byla matika a to bylo konečně obveselení v tom nudnym dni. Král je prostě King . A když mluví francouzsky (což většinou dělá, když to má v popisu práce), tak se královsky bavim. Miluju ty jeho trijángl somblábl si l rapór de koté korespondán e konstán. A francouzi, víte, že ty číslovky vyslovujete úplně blbě? Podle Krále musíte řikat vant set (27), trán sis (36) a teď ta největší lahůdka: karán vit (48). A laskavě si zapamatujte, že sécantes se čte sekán. Přesně jak to píšu, žádný nosovky si nedomejšlejte. Prostě matika mě vždycky dokáže obveselit.
Pak už to ale bylo horší. Začal se dostavovat účinek kafe smýchanýho s mandarinkama. A navíc jsme na fráninu byli v šíleně přetopený třídě. Nebylo to sémpa. Aspoň že Audrey byla hodná, nic moc po nás nechtěla. O druhý hodině už to ale začalo bejt nesnesitelný tak, že mě to přinutilo zvednout ruku a chtít jít na záchod. Tam jsem na sebe otevřela okno a hltala ten čerstvej vzduch... To už bylo sémpa. A po fránině už byl jen děják a to bylo ok. Velíkova fránina je bohužel dobrá, takže jsem se moc nepobavila, ale celá ta hodina mi utekla. Přežila jsem to.
A teď sedim doma a je mi pořád blbě. A máma je nasraná, že je mi blbě, protože to znamená, že určitě nic nepiju. A asi půjdu ve čtvrtek ráno k doktorce na sedimentaci. Prej se zvracením crohn projevuje taky. A je fakt, že poslední dobou se mi chce blejt docela často. A unavená jsem taky, a dost. Bože... Nechci, aby to byla zas zpátky. Když jsem se probudila po operaci, bylo mi sice děsně, ale doufala jsem, že teď to bude nadlouho v pohodě. Jo, vim, že tim se to nevyléčilo úplně, ale... Stejně jsem doufala. Snad to bude v pohodě... Bylo by to fajn.

Jsem se ale nějak rozepsala... Machr je člověk, co ty kecy vydrží číst až do konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama