Večer lepší, než jsem čekala

1. listopadu 2009 v 18:56 |  Journal
Tak jsem se k tomu konečně dostala, včera jsem sem jen naházela pár videí a teď jdu psát o tom, jak v pátek probíhala moje disko premiéra .

Asi ve čtvrt na devět jsem vyšla z domu a šla na zastávku. Celou cestu jsem se sama sobě divila jakto, že ještě necouvám a nevracim se, vždyť mám poslední možnost. To by byl přesně muj styl, do poslední chvíle si řikat jo, jasný, jdu do toho, ale když už jde do tuhýho, rychle zařadit zpátečku. Ale ne, tentokrát jsem došla až na tu zastávku a když jsem se připojila ke kámoškám, už nebylo úniku. A pořád jsem si řikala, co to dělám? Jsem to já..? V půl přijel autobus, mi nastoupily a už jsem samu sebe radši ani nevnímala. Pokud by se večer vyvíjel špatně, byla jsem připravená hodit se do úspornýho režimu (tj. stav, ve kterym jen okrajově vnímám děj kolem sebe, vypnu části mozku, který vnímaj nepohodlí a vůbec všechno negativní a pak už neni těžký přežívat. Tuhle mojí techniku jsem hodně používala ve Francii, vlastně celou výměnu jsem byla v úsporym režimu - prostě jsem jen poslouchala pokyny mojí rodiny, snědla, co mi dali [až na ten nechutnej biftek, ten se prostě nedal], a v noci prostě unusla a na nic nemyslela. A vstávala s tim, že večer zas usnu a další den bude za mnou.). Ale za celou tu dobu jsem ú.r. vůbec nepoužila. V buse jsem se teda trochu nudila, protože holky se bavily o společných známých a společných zážitcích a k tomu jsem neměla moc co říct, ale to se mi stává často, takže mě to nerozhodilo.
Dojeli jsem... A šly dovnitř. Prodavač vstupenek:" Ukažte nám občanky, ať víme, že je vám aspoň 12..." (trochu nelogický, protoře pokud tam chtěj pouštět od 12, tak co třináctiletý a čtrnáctiletý? Ty občanky nemaj Ale to je fuk.) Myslim, že to řekl kvůlli mě. Protože dokud jsem nepřekročila práh, občanky nechtěl. A já jsem na to zvyklá, slýchám pořád věty typu cože, tobě je 16?! Já myslel, že tak o tři roky míň... Ale ten výraz, kterej nasadil když jsem mu tu občanku ukázala byl skvělej To mu pěkně sklaplo.
A tak jsme byly vevnitř. Ale k naší smůle, u baru prodávali vážně až od těch 18. Takže jsme tam chvíli seděly a koukaly, jak se zaplňuje parket. Ani jsme nemohly přez ten hluk mluvit, nebylo slyšet vlastního slova, a to doslova . Pak jsem se teda zvedly a u baru potkaly naší čerstvě osmnáctiletou známou, co byla tak hodná a obědnala nám . Se sklenicema vinýho střiku jsme šly zpátky ke stolu. Chvíli jsme tam seděly, popíjely, a pak se holky zvedly a někam šly, přez ten randál jsem neslyšela kam a já tam zůstala sama. Bylo asi teprve deset a už jsem se začínala nudit, chvíli mě bavilo pozorovat trsající dav, ale po nějaký době už mě i to nudilo. A tak jsem tam seděla, bylo půl jedenáctý, přišlio ke mně pár bejvalejch spolužáků jestli s nima nechci jít na tequilu, a tak jsem řekla, jo, proč ne a šla jsem s nima. Chvíli jsme stáli před barem a čekala, až někdo osmnáctiletej vystojí frontu (netušim, kdo to byl ), pak do sebe kopli tu tequilu, konečně jsem tam potkala holky, který mi utekly bůhví kam, a hned zas odešly, prej jdou ven nebo co. Tak ok, zas jsem se musela zabavit sama. Na chvíli jsem si zas šla sednout, bylo asi jedenáct a abych trochu zabila nudu, došla jsem si aspoň na záchod. Cestou jsem přemejšlela, jestli jsem dostatečně opilá na to, abych šla sama tancovat. Ale naneštěstí jsem si připadala úplně střízlivá. No nic, šla jsem zpátky.
Seděla jsem u toho stolu jen já a nějaká holka, nachvíli jsme se pokoušeli o rozhovor, ale vzdali jsem to po několika větách, abysme si zbytečně neničily hlasivky. Tak jsem tam seděla a seděla, bylo asi půl dvanáctý, a já začínala chápat, že diskotéky asi nejsou pro mě, když ke mě přišla jedna hodně stará známá (vlastně ještě ze školky ) a pak i její ségra a přemlouvaly mě, ať jdu taky na parket, já jako nejdřív nechtěla, ale pak jsem si uvědomila, že nechci jen tak ze zvyku, protože jsem obvykle stydlivá, ale že ve skutečnosti chci jít tančit, že jsem tam kvuli tomu jela (a jsem padlá na hlavu ) a tak jsem šla. "Hej ty seš tady poprví, že jo. No když já tu byla prvně, stála jsem jako dřevo a vůbec netančila. A ségra to neumí to teď!" A bylo to fajn, nikdo na mě nekoukal jak na exota, protože jsem tam byla poprví, ani proto, že si vzpoměli na tu divnou holku, co znali ze základky a co se s nikym nikdy nechtěla bavit, spíš jejich reakce byly na způsob hele Venda je tady, ahoj, tak si sem taky přijela, a jak se máš atd atd. Dost mě to potěšilo. A trochu mi to zvedlo sebevědomí. A tak jsem chvíli trsala s těma holkama, o jejiž přítomnost jsem nikdy neměla zájem a radši jsem utekla na gympl a oni mě v pohodě přijali zpátky. A pak se k nám přidávali i kluci, ty, se kterýma jsem až do sedmičky chodila do třídy a nesnášela jsem se, protože byli strašně uřvaný, pořád jen běkali po chodbách a mývala jsem pocit, že se na mě dívaj jako na exota. Ale už dávno vim, že to tak nebylo, to jen já jsem si to myslela. Byla jsem prostě taková. Od první třídy jsem si odnesla nálepku puťky. I když jsem taková nebyla, působila jsem tak, protože z jednoho důvodu (myslim, že kvůli crohnovi) jsem lidem nedůvěřovala a styděla se před nima. A když jsem se uzdravila a tim se i trochu změnila, už jsem se tý nálepky zbavit nemohla. Táhla se se mnou až na druhej stupeň a tak jsem pro jistotu zas onemocněla a po půl roce v nemocnici už se nechtěla na základku vůbec vracet a udělala jsem přijímačky na šestiletej gympl. A toho rozhodně nelituju, protože to, že jsem přišla mezi nový lidi mi prospělo. Nikdy bych neřekla, že s těma lidma budu jednou pařit na remixovaný sračky. A bylo to fakt super. Jen jsme se v kroužku kroutili, skákali, házeli zadkama sem tam, sem tam a smáli se.
A taky jsem si splnila svoje předsevzetí: dokázala jsem se skvěle bavit a přitom jsem byla střízlivá. Teď jsem příklad toho, že to fakt jde. A TAKY se mi splnilo přání: s někym se tam vykousout. Protože poslední, s kym jsem se líbala byl T a to už bylo docela dávno a mě to chybělo a neměla jsem možnost si najít někoho novýho. A ještě víc mě těší (nevim proč ), že nevim, kdo to byl. Prostě jsem tančila, kroužek už se nějak rozpadl, on tančil taky sám, tak jsme se na sebe podívali a začali tančit spolu. A pak si mě přitáhnul a bylo to. Myslim, že on střízlivej nebyl . Mě to teda bylo trochu blbý jak jsem nevěděla, kdo to byl, takže když pak po nějaký půl hodině přišel zase, už jsem s nim tančit nechtěla . Byla asi jedna, začali vyhlašovat tombolu tak jsem si šla zas sednout. Nachvíli jsem si oddchla, a pak kluci na ten parket vytáhli zase a už jsem se nebránila. Asi do dvou jsem střídavě tančila a odpočívala, pak se dostavily i ty kámošky, se kterejma jsem přijela a pak mě tam nechaly samotnou, nezkušenou . Ale ani mi to nakonec nevadilo.
V půl třetí jel svoz, takže asi do čtvrt jsme tam jen seděli, byly jsme už docela unavený. Úspěšně jsme nasly bundy a odešly. Domů jsem přišla okolo třetí ráno. Usmála jsem se, když jsem si vzpoměla jak jsem se bála, že se doml vrátim ve stavu totálního ožrání, zpívajíce a třískajíce dveřma, osprchovala jsem se (tvl celá jsem páchla kouřem, od ponožek až po vlasy) a šla jsem spát. A jsem s tim večerem dost spokojená, tohle jsem vůbec nečekala .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama